Lifestyle

Nejvýznamnější umělci Mexika: Frida, Diego Rivera nebo Orozco

Mexiko je známé nejen pro svou úžasnou kuchyni nebo barevné kontrasty, které se projevují jak v architektuře tak při bujarých oslavách, ale proslavilo jej i mnoho umělců, kteří se navždy zapsali do světové historie umění.

Frida jako nejvýznamnější ženská představitelka, která je známá jak pro svůj životní příběh, tak pro svůj jedinečný styl, kterým projevovala svoje emoce, nejznámější mexické trio, které se věnovalo nástěnným malbám a ve svých dílech reagovalo na aktuální politické dění v Mexiku nebo Siquieros, který má své sochy rozmístěné po celém světě, od Dublinu po Rio de Janiero.

 

Frida Kahlo

O Fridě už jsme na blogu již psali, protože její díla jsou jednoduše nepřehlédnutelná. Přes její nelehký životní osud po sobě Frida nechala nezapomenutelná díla, do kterých se jí podařilo promítnout svoje emoce. Z celkového počtu přes 200 obrazů je 55 obrazů jejích autoportrétů, kterými se také proslavila.

Diego Rivera

Malý Diego začal kreslit už ve třech letech, v deseti pak začal studovat umění na Akademii San Carlos. Diego byl životním partnerem Fridy Kahlo – dokonce si ji dvakrát vzal. Rivera je známý pro své nástěnné malby, které jsou dodnes k vidění (mimojiné) v Americe nebo Mexiku. Experti mu také přisuzují vynalezení tzv. “Mexicanidad”, což je umělecký styl, který se soustředí na mexickou kulturu.

José Clemente Orozco

Orozco začal původně studovat zemědělství a architekturu, ale pak stejně jako RIvera studoval na Akademii San Crlos. Stejně jako Rivera byl také hlavně nástěnný malíř a byl ovlivněn politickou situací v Mexiku. Je známý pro své nadměrné užívání černé a sytě rudé barvy. A dívejte se pozorně – Orozco měl cit pro detail.

David Alfaro Siquieros

Siquieros sloužil před svou malířskou kariérou sedm let v armádě. Patřil společně s Riverou a Orozcem do “velké trojice”, která se v Mexiku věnovala nástěnné malbě. Nejprve ovlivněn hnutím kubismu, poté podobně jako jeho kolegové ovlivněn hlavně politikou. Siquieros věřil, že umění má být veřejné, ideologické a má vzdělávat.

Sebastián

Přestože jsme o něm možná neslyšeli, je dost pravděpodobné, že jednu z jeho soch jste už určitě viděli. Ty se totiž nacházejí po celém světě – od jeho rodného Mexika po Japonsko, Havanu nebo Buenos Aires. Masivní, převážně ocelové nebo betonové plastiky jsou často geometrickými tvary a jsou považovány za jedinečné jak pro Mexiko, tak pro Latinskou Ameriku. Jeho nejslavnějším dílem je Caballito v Mexico City.

 

Kde jsou díla těchto talentů z Mexika k vidění:

Frida Kahlo Muzeum v Mexiko City

Muzeum Dolores Olmedo v Mexiko City

Palacio Nacional v Mexiko City

a další…

El Día del Amor y la Amistad: Mexičané slaví den lásky a přátelství

V Mexiku se 14. února slaví den lásky a přátelství. Mexičané jsou známí svou laskavou a otevřenou povahou a není tak překvapením, že právě v tento den jsou víc než ochotní projevit svoje city a opečovávat svoje nejbližší. I v Mexiku jsou obchody a restaurace zdobeny růžovými srdci, andílky lásky a mašlemi. Pouliční prodejci nabízí balónky ve tvaru srdce a květiny.

Pokud chcete říct ve španělštině, že někoho milujete, jsou dva způsoby, jak to udělat. Te quiero se říká i mezi přáteli a rodinnými příslušníky asi podobně jako u nás mám tě rád, zatímco te amo je výraz silnějšího romantického citu, tedy miluji Tě.

A i pokud nemáte někoho, do koho jste zamilovaní, v Mexiku je tento svátek i pro vás a vaše přátele, abyste měli kdy oslavit, že máte kolem sebe skvělé lidi, kteří s Vámi tráví čas.

Mexičtí bohové lásky

Podobně jako v ostatních zemích, které tuto tradici převzaly, i v Mexiku je někdy Valentýn kritizován jako komerční dovezený svátek, ale i tak je podporován pro svůj účel – oslavovat lásku. A stejně jako staří Řekové nebo Římané měli svá božstva lásky, měla i civilizace Mexica, která obývala oblast dnešního Mexika, svoje božstva ztělesňující  tento cit. Jednalo se o Xochipilli a Xochiquetzal. Xochipilli, zvaný “princ květin,” zastával podobnou roli jako řecký Apollo – byl bohem lásky, her, krásy, tance kukuřice a písní. Xochiquetzal, jejíž jméno znamenalo “vzácná květina” nebo “ozdobný pták”, byla spojena s plodností přírody. Měli spolu syna Centeotla, boha kukuřice, která hraje v mexické kuchyni jednu z nejdůležitějších rolí. Na jejich počest se čtyři dny držel půst a na obětní oltáře nosili chléb a kukuřici. Tančívali také do rytmu bubnů, kterým se říkalo teponaztli. Nic z těchto původních tradic však není v novodobých oslavách svátku lásky zahrnuto.

Slavnostní pohoštění

A co připravit na zub své druhé polovičce nebo blízkým? Přinášíme pár tipů na mexické dobroty, které můžete letos vyzkoušet:

Pozole: polévka z drcené kukuřice a kuřecího nebo vepřového vývaru, do které se přidává maso, krájený salát a ředkvičky, a která se nejčastěji podává s toscadas, křupavými osmaženými tortillami

Tamales: které jsou přítomné u každé zvláštní příležitosti, a ani tato není výjimkou – tradiční mexický pokrm, který se skládá z kukuřičného těsta a různých náplní, tamale je pak zabalené  ještě v kukuřičném listu nebo v banánovém listu

Tacos: zapomeňte na tvrdé tacos – stačí Vám měkké kukuřičné tortilly, do kterých si naplníte, na co máte chuť, ale určitě nezapomeňte na chutnou salsu a nějaký dobrý salátek s limetkou a koriandrem

¡Feliz día del amor y la amistad!

Tři králové aneb mexický Ježíšek

V Mexiku se 6. ledna (stejně jako u nás svátek Tří králů) slaví Día de los Reyes. Tento sváteční den značí den, v kterém Tři králové přinesli dárky pro malého Ježíška a proto je dnem, při kterém si Mexičané rozdávají dárky. V Latinské Americe a Španělsku děti dostávají většinu dárků právě od Tří Králů spíše než od Santa Klause o Vánocích.

Je zvykem, že děti píšou Melchorovi, Gasparovi a Baltazarovi přání, které dárky by od nich chtěly dostat, a vkládají je do starých bot. Dříve do nich také 5. ledna před spaním vkládaly seno, aby měli Tři Králové jak nakrmit zvířata, na kterých přijeli (nejčastěji jsou v betlému figurky zobrazovány s velbloudem nebo se slonem). Ráno místo přání najdou v botách děti svoje dárky, a i proto často nemohou dospat (podobně jako v Americe, kde se dárky typicky rozdávají také ráno).

V průběhu tohoto dne se také servíruje Rosca de Reyes (tedy Věnec králů), který má oválný tvar, který má symbolizovat korunu a uvnitř kterého je zapečená malá figurka, které má symbolizovat malého Ježíška – konkrétně jeho ukrytí před jednotkami krále Heroda. Tradičně jsou koláče zdobeny sušeným a kandovaným ovocem, které mají symbolizovat šperky, které korunu zdobí. Ten, kdo dostane kousek, v kterém se nachází malá figurka, musí ostatní pohostit na Día de la Candelaria, obdoba našeho svátku Uvedení Páně do chrámu, tedy 2. den v únoru. I v tyto dny je jako na Vánoce zvykem zapíjet jídlo horkou čokoládou.

Tímto dnem končí celé Vánoční svátky a pořádají se velké oslavy.

Dušičky po mexicku – cukrové lebky, maškarní průvody a rodinné oltáře

Vznik tradice

Obdoba našich dušiček neboli Den mrtvých (Slavnosti všech svatých), který někde začíná už 31. 10., se v Mexiku slaví zejména 1. a 2. listopadu. Tato tradice sahá až do dob dávných aztéků – spojením původního kultu a katolické víry vzniklo to, čemu dnes říkáme Día de los muertos. Ve 20. století pak k symbolům tohoto svátku přibyla tzv. La Calavera Catrina (elegantní smrtka), kterou poprvé ztvárnil okolo roku 1912 kreslíř José Posada.

Día de los muertos není o smutnění, právě naopak – tato tradice pomáhá vnímat smrt jako přirozenou součást života a samotné uctívání tradice je bráno spíše jako oslava. V tyto dny se totiž podle Mexičanů duše zesnulých vrací ke svým živým milovaným, aby společně zavzpomínali na všechno dobré a oslavili spolu koloběh života. Doma si lidé zdobí svoje rodinné oltáře, ofrendas, kde mají fotky svých zesnulých příbuzných, a to často ozdobnými lebkami, calavera, a okvětními lístky aksamitníku vzpřímeného, flor de muertos.

Slavnostní pohoštění

Je zvykem na hroby nosit jídlo a pití, které měli zesnulí za života rádi a ze hřbitovů se tak stává barevné a radostné místo, kde se potkává za svitu svíček a mezi květinami celá rodina.

Je také obvyklé, že tradici provází festivaly a maškarní průvody.

V tyto dny Mexičané jedí tzv. tamales, které se připravují z kukuřičného těsta tradiční metodou – nixtamalizací – při níž se celé zrno nejprve namočí a potom vaří v alkalické směsi většinou ve vápenaté vodě a teprve poté se oloupe. Takto připravená zrna se následně vymyjí a umelou, takže z nich vznikne masa, která se usuší a dále používá. Plní se masem, sýry, ale i zeleninou nebo ovocem. Pokud zrovna nemáte čas nixtamalizaci vyzkoušet, naplňte směsí alespoň pšenično-kukuřičné tortillas Santa Maria.

S tímto dnem jsou spojeny i lebky z cukru, calaveras, jejichž barevnost a vzory vyjadřují osobnost zesnulého, nebo chléb mrtvých, pan de muertos, který je často nasládlý a ochucený anýzem nebo citrusy a ozdoben něčím, co připomíná kosti, a tedy je nejčastěji posypán cukrem nebo sezamovými semínky.

K pití podávají alkohol, a to nejčastěji ten, který měl rád právě zesnulý.Vzhledem k ročnímu období, ve kterém se svátky slaví, se pije také mexická horká čokoláda, champurrado, která je zahuštěná kukuřičnou moukou a ochucená anýzem, skořicí nebo vanilkou.

Není divu, že tento krásný svátek převzalo ve svých podobě mnoho států Latinské Ameriky a v roce 2008 byla tato tradice zařazena do seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Tuto krásnou tradici mimojiné opěvuje i Oscarem ověnčená pohádka z dílny Pixar studií, o které jsme dříve psali zde.

Pokud chcete Día de los muertos zažít i u nás, máte možnost 1. 11. v restauraci Las Adelitas, 2. 11. ve Žlutých lázních nebo 3. 11. v Alfredovi ve Dvoře.

Někdo to rád horké – proč milujeme pálivost chilli?

Není to jen o chuti a není to jen o bolesti. Je to vášeň, kterou je velmi těžké popsat. Proč by člověk chtěl jíst něco, co mu způsobuje nepříjemné pocity? A je tato vášeň psychologicky podmíněná? O tom všem píše Bob Holmes ve své nové knize Flavor a my se teď koukneme na pár příčin, které popisuje.

Chuť nebo pocit?

Když lidé mluví o příchuti, většinou mají na mysli klasickou chuť na jazyku a vůni. Je zde však ještě několik faktorů, které bychom měli zohlednit, a to fyzický pocit doteku, teploty a bolesti. Pálení po chilli papričkách je asi nejznámějším příkladem, který zahrnuje všechny zmíněné kategorie. Podobné termíny užívají i someliéři, když  mluví o plnosti chuti vína a někdo si jiných pocitů, než jen těch chuťových, všímá i u pití čaje. A obecně asi všichni dobře známe chladivý pocit při žvýkání mentolových žvýkaček, či bublinkové šumění při pití perlivé limonády. Žádný z těchto pocitů však nemá co dočinění s „chutí“.

Spálené jazyky

Vědci už dlouho dobu vědí, že „chilli pálení“ je odlišné od chuti a vůně – je to spíše bolest. Největší průlom v tomto vědění nastal v roce 1977, kdy byl objeven kapsaicin. Při výzkumu kapsaicinu bylo zjištěno, že receptor v těle, který na něj reaguje (TRPV1) je stejný receptor, který je zodpovědný za naši reakci na nebezpečně vysoké teploty. To znamená, že když nazvete chilli papričku „hot“ (tedy pálivou či horkou) máte pravdu. Váš mozek má totiž pocit, že se vám na jazyku dělají popáleniny. Stejně jako jiné receptory, je i TRPV1 umístěn všude po svrchní vrstvě kůže a má vás varovat, abyste nesahali na rozpálenou plotnu a v létě se mazali krémem. Detekovat kapsaicin však může jen tam, kde je vrstva kůže dostatečně tenká – tedy na jazyku, očích a několika dalších místech. Proto se taky říká, že dobré chilli pálí nadvakrát. Další testy ukázaly, že receptor TRPV1 reaguje i na zázvor či černý pepř. Vědci poté objevili i další receptory. Jednomu z nich říkají „wasabi receptor“, který způsobuje reakci na wasabi, ředkvičky, hořčici, česnek, cibuli a skořici.

Co dělat když pálivost udeří

Sklenice studené vody je asi první, po čem sáhnete pro uhašení chilli žáru v ústech. Ten však zmizí jen na pár sekund nebo vůbec. Mnohem lepší je tak vychlazené mléko. Fakt, že je studené zmírní pocit pálení v ústech a tuk pomalu vypíná kapsaicinové receptory. I přesto vám ani tohle podle vědců příliš nepomůže a bolest tak musíte prostě přečkat. Au!

Chilli pro masochist(k)y

Je zajímavé, že nenacházíme stejnou zálibu v jezení velmi horkých jídel přímo z trouby, přestože jsou při tom v našem těle aktivovány stejné receptory. Proč nám tak moc chutná chilli je tedy pořád záhadou. Lidé jsou navíc jediní savci na planetě, kteří chilli jedí.

Někteří psychologové přirovnávají ujíždění na pálivosti chilli jemným masochismem. Přesto všechno si řekněme – ostatní typy pálení či bolesti jsou indikátorem toho, že se nám děje něco nebezpečného. Pálení u chilli je však pouze falešným poplachem. Tak s chutí do toho.:)

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

Tribus Urbanas. Mexické subkultury, které musíte znát

Furries, Bimbo Barbies, American Juggalos, emaři, hipsteři, punkáči, metalisti, hippies, hooligans. To jsou světově známé subkultury a kontrakultury, o kterých se docela často mluví nebo píše. Mexiko je však ještě trochu jiná liga. Představujeme ty nejvtipnější a nejzajímavější mexické „kmeny“, které musíte znát.

Leningradští kovbojové dobývají Mexiko

Subkultury jsou často soustředěny okolo hudby a jinak tomu není ani u Botas Picudas. Tito „mexičtí sneakerheads“ nejčastěji tančí na africkou hudbu zmixovanou s elektronickou a indiánskou. Botas Picudas aka týpci v hooodně dlouhých kovbojských botách se ze začátku objevovali na tanečních parketech v obyčejných botách do špičky. Jak šel čas, sousední města a vesnice spolu začaly soupeřit, kdo z nich má obuv nejšpičatější. Začali si tedy boty upravovat, a nakonec se to trochu vymklo kontrole. Někteří muži tak chodí v botách dlouhých i 1,5 metrů. Existují dokonce i různé dance crew, které se odlišují jak stylem tance, tak výzdobou bot. Každý týden pak v nočních klubech probíhají soutěže o věcné i peněžní ceny.

Běžný pár bot stojí okolo 30 dolarů, ale jejich cena se může vyšplhat i mnohem výš, pokud je ozdobíte třpytkami, motýlky, hvězdičkami a kamínky. Naštěstí je k dispozici i levná lepenka a barevná lepící páska, která je dostupná i pro chudší tanečníky, kteří chtějí taky vypadat jako fancy cowboyové.

Na první pohled tato subkultura vypadá poněkud směšně. Je ale zajímavé, že skrze botas picudas máme možnost vidět severní Mexiko z trochu jiné perspektivy. Většinou bývá totiž vyobrazeno jako drsné, hrubé a násilné – tady naopak vidíme obyčejné lidi, kteří si užívají, smějí se a mají se fajn.

Fracci z Mexika – Junioři

I Mexiko, které je známo svou chudobou, má své „instagram rich kids“. Potkat je můžete za volanty drahých sportovních aut nebo v soukromých letadlech. Muži (nebo spíše kluci) nosí vlasy ulíznuté dozadu a trička s límečkem a rozhalenkou. Ženy zase drahé kabelky (žádné Michael Kors fejky z Turecka) a sluneční brýle. Téměř vždy jsou jejich sportovní auta následována SUVčky se zatemněnými skly a ozbrojenými bodyguardy. V Mexiku se jim říká „Junioři“ (ale taky „Papaloys“ a „Lobukis“) – synové a dcery bohatých venkovských elit (jako v Dallasu), kteří se chystají zdědit impérium po rodičích. Žijí za neprostupnými zdi, létají v soukromých letadlech a pro většinu populace jsou nedostižní a zdá se jakoby ani nepatřili do Mexika, země, která je zmítána ekonomickými problémy.

Cholas

Nelze mluvit o subkulturách, aniž bychom zmínili Cholas. Subkultura silně spojována s Mexikem a těmi částmi USA, kde je velká fluktuace mexických imigrantů. Cholas jsou příslušníci a příslušnice gangů. Muži nosí velmi volné kalhoty, šátky a XL trička. Ženy nosí silný makeup, „kočičí“ oční linky a hodně namalované rty. Typické je i tetování. Častou jsou cholas zaměňováni s chacas. Chacas jsou však spojeni s drogami. Nejznámějšími „cholami“ jsou dnes Flaca a Maritza ze seriálu Orange is the New Black.

SaveSaveSaveSaveSaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

„Maldita lisiada“ a „José nepřijel“. To nejlepší z mexické televize.

Devadesátková nostalgie je všudypřítomná. Chokery na krku, scrunchies ve vlasech, sneakers na nohách, tamagoči v kapse, Přátelé na Netflixu. Co se ale takhle vydat do trochu hlubších vod a podívat se na něco, co je s 90. léty nezaměnitelně spojeno (a to jak v Mexiku, tak v Česku)? Téměř každý má vzpomínku na to, když seděl na gauči u babičky v obýváku, pil čas a v televizi běžel Nespoutaný Anděl, Kachorra nebo Esmeralda. Mexické telenovely. To nejlepší (nebo nejhorší) co se k nám z Latinské Ameriky po revoluci dostalo.

José nepřijel!

„José nepřijel“ byla hláška, kterou znal každý, kdo alespoň jednou slyšel o slepé dívce se zelenýma očima – Esmeraldě. Ta se zamilovala do svého nevlastního bratra aniž by o tom věděla. Její rodiče ji totiž hned po porodu vyměnili za jiné dítě (ano, za Josého), protože si mysleli, že je mrtvá. A takové dítě přece nechtěli – trochu morbidní, co). Jméno José se vůbec často v telenovelách opakuje, je to podobné jako u nás v Česku Honza nebo Pepa. I květinářka Rosalinda má svého milého Josého, který je zase synem jiného Josého.

Za pozornost stojí i názvy samotných telenovel, které u nás běžely. Nespoutaný anděl, Divoké srdce, Navzdory osudu, Vášnivý polibek, Skrytá vášeň, Osudová láska, V náruči ďábla. Všechny velmi originální, jeden k nerozeznání od druhého, takže jste mnohdy ani nevěděli, na kterou ze soap oper se zrovna díváte.

Zatracená mrzačka

To nejlepší si ale necháváme na konec. Mariá la del Barrio. Mezinárodní fenomén – komerčně nejúspěšnější mexická soap opera všech dob, která byla vysílána ve 180 zemích světa. Neproslavila se však dokonalým scénářem, či výbornou kvalitou. Naopak. V této telenovele je všecko špatně a do hlav diváků se vryla zejména scéna, kde chce šílená matka zabít svou dceru na vozíčku, protože políbila jejího milence. Tento obraz se stala součástí světové popkultury a byl mnohokrát parodován a využit v mnoha memech.

Někteří kritici však tuto scénu titulují jako úplně nejlepší „soap operovou“ scénu všech dob, přestože je na ní řemeslně snad všechno špatně: dialogy, střih, herecké výkony, zvuk, svícení i make-up. Je zde totiž patrné záměrné karikování a kritika mexické společnosti. Extrémní přehánění bylo v místní televizi velmi dlouho typickým nástrojem pro ukázání absurdity. Na běžného diváka však scéna rozhodně působí spíše směšně až trapně.

Režisér navíc původně chtěl, aby se celá scéna „jela“ na jeden záběr, bez střihu a nechal také herečky a herce improvizovat. Obě hlavní herečky byly v době natáčení velmi mladé (patnáct a dvacet let) a s hraním neměly téměř žádné zkušenosti. Scéna se údajně musela točit několikrát, protože se celý štáb kácel smíchy. Nadávky jako „Maldita lisiada“ – „Zatracená mrzačko“, „Escuincla babosa“ – „Zatracený fracku“, „Invalida del demonio“ – „Postižený démone z pekla“, či „Vieja zorra“ – „Stará ***“ vstoupily do televizní historie.

Celá scéna je k vidění na Youtube a rozhodně stojí za to.

A kdybyste náhodou měli chuť vidět víc, Mariá la del Barrio je spolu s „Marií Mercedes“ a „Marimarem“ součástí slavné trilogie „Marías de Thalía“. A nezapomeňte k tomu zakousnout nějakou tu mexickou pochoutku.

PS: Pro milovníky seriálu Orange Is the New Black vznikla i parodie slavné scény v Litchfieldu.

 

SaveSave

SaveSave

SaveSave